Překlad jako mystifikace
Překladatel má velkou moc – může vyznění textu změnit omylem, nebo i záměrně.
Málokdy si při čtení překladové knihy uvědomujeme, že text, který čteme, není tak úplně textem autora, ale také překladatele.
Myšlenka autora je překladatelem vždy trošku změněna, to je nevyhnutelné, protože každý člověk přemýšlí trošku jinak a to se v textu promítne. A představte si ještě takový překlad překladu. To už je téměř jako hra na tichou poštu a všichni víme, že kouzlo téhle hry spočívá ve zkomoleninách na konci.
Chaloupka strýčka Toma, vnímaná u nás jako kniha pro děti, není dětskou četbou od prvopočátku, stala se tak tradicí české adaptace. V 19. století, kdy kniha vznikla, nebyl běžnou praxí klasický překlad, jak ho známe dnes. Psaly se spíše adaptace, což znamená, že „překladatel“ pracoval více s tématy a motivy než s použitými slovy.
Román se stal v Americe celospolečenským tématem s obrovským národním přesahem, který vyústil až v občanskou válku, a velmi rychle se jeho vydávání rozšířilo do Evropy v překladech i adaptacích.
První české adaptace vycházely asi z adaptací německých, jak to u nás v 19. století v běžně chodilo, a vznikly dvě.
První byla prací Františka Matouše Klácela.
Pojal adaptaci víc realisticky, dokonce až dramatičtěji. Zobrazuje chování otrokářů horší a podmínky otroků nuznější, než je popisuje Stoweová. Témata dobrodružná a sentimentální ale chybí, adaptace je spíš vážná a intelektuální.
Druhou adaptaci vytvořil Josef Vojáček a vyšla v nakladatelství veleúspěšného Jaroslava Pospíšila.
Vojáček celý příběh zjemnil, převládá naopak sentimentální a dobrodružná rovina, potlačuje negativní myšlenky. Spoiler alert: *V této verzi strýček Tom dokonce ani nezemře!*
Vojáčkova adaptace už do svého podnázvu připojila formulaci „pro mladý i dospělý věk“. Tahle věta je pro zábavnou četbu této doby klasický způsob reklamy. Ve skutečnosti nejde ani tolik o určení čtenáře, jako o propagaci – rozuměj „kniha je pro každého a nikoho nevylučuje, tak by si ji měl koupit každý“.
Které z těchto dvou vydání se asi prodávalo lépe?
Kombinace nevinné reklamy v podnázvu a zjednodušeného textu zřejmě vedla k tomu, že ve druhém vydání už byla tato adaptace zařazena do edice zábavné četby pro mládež.
A tak se zrodila tradice.
Dodnes poslední český překlad vychází z anglické verze s přihlédnutím k americkému originálu z roku 1852. Tedy z verzí, které dětskému čtenáři primárně určeny nebyly. Jenže v české společnosti už bylo zakořeněné povědomí, že Chaloupka strýčka Toma je dětská kniha, a proto překlad manželů Tilschových vyšel v nakladatelství pro děti (Státní nakladatelství dětské knihy, 1957).
Tilschovi svým překladem z 50. let 20. století význam také lehce pozměnili. Nejedná se již o adaptaci, jako to bylo o století dříve, ale o skutečný překlad v dnešním slova smyslu. Ale i tak se jim podařilo výsledek své práce více přiblížit kulturnímu kontextu českých čtenářů než zachovat veškeré původní významy.
Jde především o dvě roviny, které bylo třeba upravit.
Zaprvé přizpůsobili jazyk a styl dětskému čtenáři, právě proto, že u nás je zažité, že je to dětská kniha. Takže například dlouhá souvětí jsou členěna na kratší věty.
Zadruhé stáhli na minimum náboženské myšlenky. Socialistické Československo nebylo (a ani nesmělo být) nábožensky založené. Proto jsou v překladu vynechány citace z Bible a všechny náboženské prvky, které nejsou pro děj potřebné.
Doslov autorky, který byl pro českého čtenáře poloviny 20. století naprosto nadbytečný, nahradili vlastním.
I ve světě vznikaly adaptace pro děti. V USA se to stalo již rok po vydání originálu, v roce 1853. Ale Chaloupka strýčka Toma jako taková zůstala zakořeněna celospolečensky a dětská varianta stála vedle originálu.
Možná se teď ptáte: „Tak co si mám teda přečíst, aby to byl co nejvěrnější překlad Uncle Tom’s Cabin?“ Nemám pro vás bohužel uspokojivou odpověď. Překlad není nikdy stoprocentní, nejen ten Chaloupky.
Chcete-li mít co nejvěrohodnější nosič informace, musíte sáhnout po originálu. Vždy a u všeho.
K překladům, obzvlášť těm starším, je lepší si dohledávat informace. Pátrat, jestli a co bylo změněno. Anebo prostě přijmout fakt, že si možná čtu úplně jinou knihu, než si myslím.
Že možná získáváme úplně jiné informace, než jaké nám chtěl původně autor sdělit.
Indicie: adaptace, cenzura, dětská četba, Emanuela a Emanuel Tilschovi, Jaroslav Pospíšil, překlady, propaganda