Černá legenda aneb Je to kampaň!

Případ: Z neznámých krajin (3)

Jací jsou Španělé? Temperamentní, vášniví, pohostinní, vřelí… 
Dnes, na rozdíl od minulosti, španělská pověst nečerná. 
Nanejvýš šedne, když na ni padá stín minulosti španělské inkvizice a krutého dobývání Nového světa.

Se silnou propagandistickou kampaní zvanou černá legenda se muselo v minulosti vyrovnávat Španělsko. V době, kdy tato legenda vznikla, bylo Španělsko mocným impériem. Vzbuzovalo tedy u ostatních evropských národů, převážně nekatolických, negativní emoce, jako jsou strach, závist nebo nenávist. 

A emoce jsou živnou půdou legend.

Dnes nahradily Španělsko supervelmoci jako USA nebo Rusko. Lidé ze všech koutů světa jim za pomoci médií tvoří legendy všech barev, ať už oprávněně, nebo ne. Nejedná se ale jen o mocnosti. Dobrou pověst a dobré jméno potřebuje téměř každá veřejně činná osoba nebo společnost. Najímá si pak leckdy PR agenturu, která dokáže zlepšit její obraz v očích veřejnosti. A jak je známo, jde to i opačně, když například internetoví trollové šíří propagandu na příkaz svých chlebodárců.

Zrod černé legendy je možné vypozorovat v polovině 16. století. 

Tehdejší politické události v souvislosti s rozpínavostí španělského impéria a se spory katolíků s protestanty vedly k silné nevoli vůči všemu španělskému. Významným momentem pro vznik černé legendy byla protišpanělská vzpoura v Nizozemí. Tento vnitřní konflikt přerostl v celoevropskou kampaň zaměřenou proti španělskému panovníkovi Filipovi II. a jeho impériu. 

Španělští katolíci museli čelit pomluvám šířícím se z protestantských částí Evropy. Pomlouvači se leckdy snížili i k otevřenému rasismu, když poukazovali na nečistou krev Španělů, smíšenou s židy a muslimy. 

Další šmouhou na španělské pověsti byla tamější inkvizice. Instituce, která měla na svědomí jistě mnoho životů. Počet jejích obětí se ale nedá srovnávat s evropskými čarodějnickými procesy. 

Výčet španělských hříchů uzavírá skutek nejčernější a tím měla být genocida spáchaná na amerických domorodcích při dobývání a kolonizaci Nového světa.

Byl to především knihtisk, který umožnil šíření černé legendy. 

Zásadní roli zde sehrály dva texty. Tím prvním byla Apologie Viléma Oranžského, nizozemského místodržitele, z roku 1580. 

Tento propagandistický útok obsahuje známé protišpanělské výtky, ke kterým Vilém přidal osobní útoky proti Filipovi II. V Apologii kritizuje španělský fanatismus, intoleranci, tmářství a obviňuje španělské conquistadory z genocidy amerických indiánů. 

Filip II. vypsal na Vilémovu hlavu odměnu a po několika nevydařených atentátech přišel bohužel v roce 1584 ten úspěšný.

Druhým klíčovým textem byla Brevísima relación de la destrucción de las Indias od jednoho z nejslavnějších španělských humanistů 16. století, dominikána Bartolomého de las Casase. 

Jakožto misionář byl svědkem krutostí páchaných Španěly na amerických domorodcích. Ve snaze ochránit indiány ve své zprávě zdůrazňuje kruté jednání Španělů a dodává absolutně přemrštěné počty zavražděných indiánů. Nevědomky tak dává munici protišpanělské černé legendě. 

Las Casasova Brevísima relacion vyšla v letech 1579–1700 celkem šedesátkrát v několika jazycích. 

Text byl různě upravován, rozšiřován či přímo deformován. A počet zavražděných indiánů rostl…

Jedním z nejvlivnějších vydání se stala Brevísima relacion od nakladatele a rytce Theodora de Bry z roku 1598. 

Firma rodiny de Bry se tak stala nedílnou součástí šířící se černé legendy. 

Za úspěchem tohoto vydání stojí ultranásilí španělských conquistadorů realisticky ztvárněné vlámským malířem Jodocem van Winghe.

Ilustrovanou zprávu de Bryovi vydali ve dvou jazykových verzích. V latině a němčině.

Tento titul neměl nikdy být součástí série amerických cestopisů. Asi by nebylo příliš obchodně prozíravé zařadit tuto knihu do cestopisné edice a uzavřít si tak cestu s nejvýnosnějším projektem na katolický trh.

Můžeme na černou legendu narazit i v cestopisech série India occidentalis? 

Ano, i zde můžeme rozpoznat drobné náznaky. 

Ať už je to preference některých protestantských textů, první a druhý díl Velkých cest pojednávají o objevných cestách Angličanů a Francouzů, nebo volba cestopisů Girolama Benzoniho, který dokonce některé Casasovy texty přejal a sám podroboval španělské kolonizátory kritice. 

U Benzoniho nechybí mnohá vyobrazení španělské krutosti.

Najdeme zde ale také ilustrace, kde to Španělům americké domorodé obyvatelstvo zdatně oplácí. Čtenář pak nemá velkou chuť stranit indiánům. Ve Velkých cestách se společným nepřítelem katolíků i protestantů stává spíše americký divoch než španělský tyran.

Rodina nakladatelů de Bry byla protestantská, proč by se tedy nepřiživila na protišpanělské a protikatolické propagandě za předpokladu, že se dostaví komerční úspěch. Jejich ediční politika ale zahrnovala jistou opatrnost a často i cenzuru. Chtěli být úspěšnými nakladateli a prodat co nejvíce knih po celé Evropě, tedy i katolíkům.

Indicie: Bartolomé de las Casas, černá legenda, černé umění, conquista, dezinformace, domorodci, fake news, inkvizice, knihtisk, náboženská nesnášenlivost, předsudky, propaganda, reputace, Španělsko, Theodor de Bry, tyrani