Jak uzdravit knihu
Stará kniha jako nová? Opravit či neopravit? Jak moc?
Pojďme se zamyslet nad tím, v čem spočívá restaurování knih.
Mnoho lidí si představuje restaurátorský zásah jako absolutní obnovu starého a poškozeného. Podle těchto představ má restaurovaná kniha vypadat téměř, jako by právě vyšla z tiskárny nebo z knihvazačské dílny. To platilo možná kdysi, ale dnes to tak není. Opak je pravdou.
V zásadě platí – opravuji jen tam, kde je to nezbytně nutné.
Trendem posledních desetiletí je do knihy zasahovat co nejméně. V praxi to znamená zastavit degradaci, tedy rozpad knihy. Restaurátor opraví jen ty části, jejichž poškození by mohlo vést k další destrukci materiálu, a tím zkáze celé knihy. Přitom se ale snaží zachovat co nejvíce z původních materiálů.
Hloubka a intenzita restaurátorských prací vychází vždy z posouzení nejen samotného restaurátora, ale i z představ a požadavků vlastníka nebo správce fondu. Poslední slovo pak nejčastěji mají i ekonomické možnosti zadavatele, aneb kolik to bude vlastně stát. Na otázky, které jsme si položili na začátku tohoto textu, narážíme zejména při komplexním restaurátorském zásahu. Při něm restaurátor neřeší jen již započatou degradaci knihy, ale spolu se správcem fondu se rozhodují i o dalších zásazích, jako je např. ponechání či odstranění stop po dřívějších opravách, které „zatím“ knihu nikterak neohrožují.
Nejkřehčí částí knihy je papír. Stačí neopatrná manipulace a list se může natrhnout nebo dokonce zcela utrhnout. Zvláště nekvalitní papír, který trpí kvůli způsobu výroby kyselostí, je na podobná zranění velmi háklivý.
Jeho degradaci může způsobit i inkoust poznámek, vepsaných do knihy. Jeho složení, následné chemické reakce jednotlivých složek a jejich postupný devastující vliv na papír dělají těžkou hlavu všem restaurátorům. Pokud se tedy ke kyselosti papíru přidá i špatné složení inkoustu, které kyselost papíru násobí, má kniha nakročeno k velkému problému – papír křehne a láme se při sebemenším dotyku.
Vlevo stav před restaurováním, vpravo po něm
Úkolem knižní vazby je chránit knižní blok před vnějšími vlivy. Knižní desky jsou rytířem v první linii: snaží se bránit knihu proti útoku různých predátorů, ať už jde o hlodavce, hmyz nebo člověka.
Knihu může napadnout i plíseň. Ta může být, v případě lepenkových či papírových desek, příčinou rozpadu celé vazby. Nezřídka dochází i k následnému poškození nebo ztrátě listů nejbližších samotné vazbě knihy.
Vlevo stav před restaurováním, vpravo po něm
Restaurování knihy spočívá kromě opravy knižního bloku (její papírové části) i v opravě vazby. Starší knihy mají vazbu nejčastěji šitou. I se šitím si restaurátor musí poradit. Šití, to znamená nitě. Rozhodnutí, zda, jak a kdy knihu rozvázat a znovu svázat, je velmi zapeklité. Rozvázat vazbu znamená zničit původní historické šití, což je velmi rozporuplné a má to své výhody i nevýhody při opravách. Otázkou tedy zůstává – rozvázat či nerozvázat?
Leckdy se proto restaurátor rozhodne, zvláště v případě velmi starých rukopisů, do opravy vazby nijak radikálně nezasahovat. Provede jen nejnutnější záchranné zásahy a celou knihu uloží do speciálně vyrobené ochranné krabice z odkyseleného papíru zhotovené na míru. Tam kniha v zakonzervovaném stavu může v bezpečí čekat mnoho let na dobu, kdy budou znalosti nebo technologie zase o kousek dál.
Je tedy zřejmé, že otázka restaurování není, zda a jak udělat ze staré knihy novou. Méně znamená v případě restaurování knih často více. Restaurovaná kniha není nová. Měla by stále nést stopy všeho, čím za svůj život prošla, jen v poněkud méně devastované podobě. Restaurování má knize umožnit žít déle.
Indicie: digitalizace, glosy, herbář, hmyz, kniha, knižní vazba, konzervování, papír, peníze, Pietro Andrea Mattioli, plísně, poškození, povodně, požáry, přípisky, restaurování, staré tisky, vlastnické značky, živelní katastrofy